Smál jsem se smrti,
ta byla naštvaná!
A čím víc se vztekala,
tím víc jsem se smál,
až jsem se smíchy popukal.
Dívám se do zrcadla,
jsem samý spár!
Pukliny a suché škvíry
táhnou se od uší až k řiti,
raší z nich svlačec
a hořké polní kvítí.
Už ale těším se
až rozkvetu bílými zvonky!
Zazvoním zvesela,
i ptáci se budou smát!
A smrt, zlostí šílená,
bezmocně bude prskat
a sprostě lát.
|
|
|
Staňa Sýkora, Střížov 1997
| |
|