Jak někde na pouti
lidstvo se Tunelem Hrůzy
na křídlech zoufalé odvahy
neznámým zítřkům
bezhlavě řítí vstříc.
Skrz výpary rudého strachu,
vnitřnosti úzkostí sevřené,
utkvělá myšlenka
myslí burácí:
Jen nezůstat stát!
Za námi ztřeštěné stádo hříchů
tvrdými kopyty do země buší
jež kostmi je pokryta,
lebkami dcer a pradědů
s výtkami místo očí.
Jak prokleté harpije
hnilobná svědomí
na krk nám dýchají.
Jen proboha kupředu,
jen nezůstat stát!
Dítě moje, smiluj se,
neptej se na to co bylo,
zadrž dech a dívej se
daleko vpřed!
Tvé oči jsou ještě čiré.
Vidíš-li záblesky naděje,
prosím tě, Věř!
Nejsou to zrádné bludičky
(jak nám se vždycky stalo)
ale světlušky svatojánské,
odlesky Smyslu Bytí,
konec klamů a lží
a bezedné bídy duší.
Tak prosím tě, smiluj se,
neptej se na to co bylo a věř!
Rozepni křídla, i když to bolí,
vrhni se kupředu,
nech mě tu plakat,
uteč té hrůze,
nezůstaň stát!
| |
Staňa Sýkora, Arese 1997
| |
|