Máš pravdu, mami, jsou mi k smíchu
králové v hermelínu a jejich edikty a zlaté buly
a voje v plné zbroji co marně hrozné bitvy svádí
a koncily co soudí kacíře a napravují lidské mravy
a hrdinové bez bázně a hany protože jsou falešní
a shromáždění mudrců když rokují o myším prdu
a všichni -isti když nesmlouvavě jiné -isty haní
a úpěnlivé prosby k Bohu z nichž čiší sobectví.
Často směji se i smrti protože na život je krátká
a někdy zase životu protože je krátký na ni!
Ty chceš ale vědět zda aspoň něco beru vážně
a tu mi nezbývá než uvést příklady.
Tak tedy, vážně beru:
Víry jež na jezírku dělaj lesní víly,
trávu co pod botou se ohne ale nezlomí,
vánek co zvedá se a zas hyne za motýly,
jitřenku když mává růžovými křídly
a ozvěnu kapek z vodníkova šosu,
tu co zazní dřív než kapka dopadne,
a taky černocha s třtinou na rozkroku
co culí se a rytmu snadno propadne,
a tu sílu tajemnou jíž skála k skále tíhne,
a tvůj úsměv když vráskami se mihne.
A je-li ti to, mami, ještě málo, přidej
i to kolo mlýnské co se polámalo,
a toho ježka co popíchal se o trní
a to povětří co se tomu smálo.
Jo, a nezapomeň, moc tě prosím,
na tu tasemnici co ve vánici
pálí si to po dálnici ...
Ano, to všechno beru vážně!
|
|
Staňa Sýkora, Arese, 1997
| |
|